Karlovy Vary poprvé
Onehdá, letošní mrazivou srpnovou sobotu jsem si přivstal, provedl potřebné přípravy před víkendovým cyklovýletem do Varů za kamarádkou Luninou a někdy kolem deváté vyrazil nejdříve do Chomutova, kde jsem hodlal vyzvednout kamaráda spolucestovatele. Vzal jsem to přes Žatec a Nechranice, kudy probíhala cesta naprosto ideálně, od přehrady však mi začal dělat problémy značný protivítr, takže jsem se několik kilometrů vlekl směrem k Chomutovu. Tam jsem dorazil značně splaven ke kamarádovi a ten měl úžasnou bžundu z toho, že jedu jako „šampón“ na silničním kole, byla mi slibována silniční trasa z Chomutova do Varů, posléze jsem zjistil, že kamarádovi posměšky byly oprávněné. Vyrazili jsme tedy na cestu. Nejprve se mi kamarád ztratil v hustém provozu města, poté jsme se prokličkovávali různými na silniční kolo dost nevhodnými cestami k silnici první třídy na Klášterec. Následně jsem málem skončil při odbočování na hlavní pod rozjetou Avii, ještě teď slyším zběsilé skřípání brzd tohoto stařičkého stroje a kvílení klaksonu, kterým troubil řidič na poplach. Cesta do Klášterce probíhala pro mě naprosto hladce, jeli jsme po krajnici na kvalitní silnici, na které jsem se cítil na silničním kole jako ryba ve vodě.
Avšak v Klášterci jsem měl defekt, frézovali zde vozovku a kamarád přes tuto stavbu férově v pohodě profrčel, taky měl trekové kolo s odpruženou vidlicí, já najel na nějaký hrot a píchnul tak, až mi to vytvořilo několikamilimetrovou díru v plášti. Počal jsem tedy měnit duši, mezi tím se vrátil i kamarád, který mi poodjel. Féroví byli zdejší dělníci, kteří se co chvíli na mě obrátili s poznámkou, zda jsem píchnul, když jsem odvětil, že si neměním duši jen tak pro zábavu, tak jiný zase podotknul, že tamtudy se to na favoritu nevyplatí, byla to v tu chvíli fakt povzbudivá slova. Po výměně jsme navštívili zdejší restauračku, něco málo pojedly a popili a vyrazili dál na cestu, napojili se nad Kláštercem na cyklotrasu směr Stráž. No co tam jsem prožil na silničním kole, to je fakt neopakovatelné. Ještě teď mě z toho brní ruce. Zdejší silnice do zapomenutých vísek je opravdu v dezolátním stavu, leckterá polní cesta je na tom lépe. V ten okamžik jsem se rozhodl, že zpáteční cestu z Varů rozhodně absolvuji vlakem. Ve Stráži jsme se opět občerstvili a pokračovali dál, odtud vedla opět silnice první třídy do nejbližší vsi, kde jsme se opět měli odklonit na již celkem slušnou cestu. Tuto hlavní silnici jsem si opět užíval a pod tím dojmem, jsem úplně zapomněl, že se kdesi za mnou plahočí kámoš. Dorazil jsem do první vsi, zajel do ní a ptal se na cestu dál, avšak mezi tím mi kamarád projel a směřoval dále na Ostrov, odkud chudák musel absolvovat cestu po dvouproudové silnici až do Varů, po chvilce vzájemného nahánění a mé opětovné cestě do Stráže, jsem zjistil, kde je, a vydal se tedy původně zamýšlenou trasou.
Tato silnice byla už v trošku lepším stavu a tak mi to docela frčelo, mezi tím však začalo celkem mrholit, takže jsem i malounko ke všemu tomu štěstí zmokl. Do Varů jsem tedy dorazil z cca 113km na kontě.
Druhý den při zpáteční cestě jsme se tedy nalodili na vlak, to už za poměrně silného deště, takže by ani zpáteční cesta nebyla možná. Přijeli do Chomutova, kde v ten moment nepršelo a osychaly již značně silnice a tak jsem se rozhodl odtud putovat dom kolmo. K Žatci se jelo celkem slušně, ale jak jsem se blížil, tak silnice byla čím dál tím více mokrá, což zapříčinilo to, že mi spousta té vody spočinula na zadní části těla. Povím vám, není to příliš příjemný pocit, kdo zná, může potvrdit. V Žatci ke všemu začalo poprchávat a na 15-ti kilometrovém úseku domů přímo lilo. Tento výlet opravdu nepočítám mezi zdařilé, ale vše špatné je pro něco dobré a tak jsem byl plně rozhodnut tuto trasu absolvovat ještě jednou a to oběma směry a také zvolit vhodnější cestu a stroj, o čemž se dovíte v dalším z mých článků.
