Karlovy Vary podruhé
Vzhledem k tomu, že jsem skoro celé léto pracoval a vůbec si neužil dovolené, rozhodl jsem se v době babího léta koncem října, že podstoupím na druhý pokus cyklovýlet do Varů a zpět. Asi 14dní před odjezdem jsem začal trénovat na trekovém kole, do svého tréninku jsem zahrnul i 12% stoupání v Nečemickém kopci, které je mimochodem zařazeno do trasy místního amatérského závodu. Postupně jsem odstraňoval z kola zbytečnosti v podobě brašen, nosiče, gelové výstelky, až došlo i na blatníky, které stejně doposud sloužili jako lapače nečistot než jako ochrana proti vodě z mokré vozovky.
Po té, co jsem toto stařičké kolo patřičně vytunil a dovybavil se o teplejší cyklobundu, jsem si vzal v pátek dovolenou a vyrazil na cestu. Tentokráte jsem zvolil cestu přes Kadaň, žádná zajížďka přes Chomutov se nekonala a ani jsem nebyl nikým „bržděn“ jako onehdá. Svým tempem jsem celkem bez problémů dorazil do Kadaně, kde jsem se na místní benzínové pumpě občerstvil a pokračoval dál směrem na Klášterec a dále na Stráž a Vary. Vzhledem k tomu, že jsem byl již znalý prostředí, tak jsem jen jednou nad Kadaní špatně odbočil a poté si musel opět vyšlápnout poměrně dlouhé stoupání. I požitek z jízdy na celkem odpruženém trekovém kole byl ucházející, po asi 110km a s poměrně slušným průměrem jsem dorazil do Varů. Zde se nic výjimečného nekonalo, neboť na druhý den byl plánován poznávací výlet po místních cyklostezkách. Takže jsme něco málo pojedli a po třech pivíčkách na dobrou noc ulehli ke spánku.
Druhý den po obědě jsme s kamarádkou Luninou vyrazili na výše zmiňovaný výlet. Projeli jsme se klikatícími se cestičkami lázeňským lesíkem, vystoupali pohodovým tempem na vrchol kopce a poté opět sjeli dolů do Varů, což mi bylo podivné. Ale vzhledem k tomu, že mi nějaký ten kilometr ujetý navíc nevadí ba naopak ho kvituji, jsem ani nikterak vehementně neprotestoval proti zvolené trase. Jakmile jsme se opět ocitli ve městě odbočili jsme kamsi na cyklostezku vedoucí malebnou krajinou podél řeky Ohře a pokračovali směrem k Lokti. Cesta byla na trekingové kolo jako stvořená a tak jsem si jí dostatečně užíval, co chvíli jsem mizel kamarádce z dohledu, holt když se někdo kochá, tak mu to nevalí.
V Lokti jsme si prohlédli místní pamětihodnosti. A neukojen denním kilometrovým přídělem jsem vyhecoval Luninu k pokračování v cestě směrem na Sokolov, tudy vedla obdobná cesta jako do Lokte a tak jsem se opět vyžíval v krosovém pojetí jízdy až jsem těsně před Sokolovem narazil na polorozpadlý úzký provazový mostík, trošku ve mně hrklo, když jsem míjel visící zábradlí a podíval se do hluboké propasti pod ním plné vzrostlých kopřiv. V ten moment jsem si vzpomněl na moje začátky na jízdním kole, když jsem v útlém dětství snažíc se udržet na tom pro mě těžko zkrotitelném šlapacím vehiklu zahučel po zaznění klaksonu projíždějícího automobilu oděn pouze do slušivých tapetových trenýrek do škarpy plné těchto žahavých rostlin. Pak už jsme jen dorazili ke značce Sokolov a dali se vzhledem k pokročilému času na zpáteční cestu. Po absolvování jízdy tam i zpět ukazoval Luni cyklokompjůtr 53 ujetých kilometrů, což byl její životní výkon, který ještě obohatila o další rekord v podobě 6 zasloužených malých pivek, které značně žíznivá do sebe večer naklopila.
V neděli jsem přiměřeně k množství přijatého pěnivého moku vstal a dal se na cestu zpět. Až na to, že jsem objel 2x zdejší varský unikátní kruhák nad řekou, než jsem natrefil na správnou odbočku, probíhala cesta celkem bez komplikací do jisté vísky, jejíž jméno si radši již nepamatuji. Tam jsem odbočil na nějakou jinou cyklotrasu, než jsem původně do zdejšího kraje zavítal. Bylo mi podivné to brutální stoupání, ale jako správný cyklonadšenec jsem to nechtěl vzdát a chtěl tento krpál pokořit, po té co jsem tento kopec vyfuněl a sjel dolů jsem se nečekaně náhle objevil u cedule s nápisem Ostrov. Protože jsem nechtěl absolvovat opětovně dost náročný cyklovýstup, byla jedinou volbou cesta, která vedla po dvouproudovém obchvatu města. Zde jsem teprve poznal, co při minulé cestě do Varů zažíval kamarád, který se mi ztratil kdesi u Stráže. Cestu po varské silnici jsem nějak přetrpěl a ze Stráže se již dal pro mě známou rozmlácenou avšak hustého provozu zbavenou cestou. Odsud už vše probíhalo celkem bez komplikací a tak jsem po cca 120km dorazil opět domů. Během tohoto prodlouženého víkendu jsem najel něco kolem 290km a hlavně konečně absolvoval cestu do Varů a zpět. Tento výlet počítám mezi velmi povedené a i Lunina se při vzpomínce na něj do dnešních dnů rozplývá, jak s mým přičiněním dosáhla dvou životních mezí, jen prosím neusnout na vavřínech, jistě brzy tyto mety pokoříme, viď, bláto?